Mají Češi specifický životní způsob, jak být spokojený? Novinář Milan Tesař, který je známý díky svému skoro dvacetiletému angažmá v časopisu Reflex, o tom napsal knihu Štěstí po česku. Ta přináší 42 fejetonů, v nichž se snaží naše národní „úchylky“ pojmenovat. Vychází přitom z autobiografických vzpomínek na úsměvně pošetilé zvyky některých členů své rodiny i své vlastní, které doplňuje tvrdými daty statistického úřadu.

Na zdejší zvyky se snaží podívat z odstupu a zasadit je do širšího kontextu, takže někdy připomíná neméně podivné zahraniční paralely. A i když české chování kritizuje, nedělá to jako mravokárce, který by se od něj štítivě distancoval: uznává, že přese všechno on sám má pro dané projevy coby Čech slabost a pochopení. V zásadě podle autora platí, že se Češi dělí na dvě poloviny: buď sedí za plotem a grilují či kutí, anebo jdou kolem něj a „někam směřují“ – jako trempové, houbaři či rybáři.

Jedničky v kremaci

Jednotlivé texty jsou psány vtipně a odlehčeně. Například když autor líčí, jak silně dodnes, i v dospělém věku, prožívá hru Člověče, nezlob se! a co jí u nich doma většinou předchází: „Najednou ani nevíte jak, už před vámi na stole rozevírá hrací plán, maminka si nese víno ke stolu a z jejího pohledu lze vyčíst, jak se těší, až se zase bude tatínek vztekat. A taky že ano.“

ODDĚLOVAČ PRO ZAMKNUTÝ ČLÁNEK

V knize se navíc projevuje to, že autor byl dlouho vedoucím kulturního oddělení a také sám píše povídky či dramata: svůj výklad prokládá trefnými příklady z filmů i narážkami na české literární klasiky. A rovněž upozorňuje, že mnohé kulturní úspěchy Čechů v zahraničí nespravedlivě přehlížíme. Kapitoly jsou pečlivě vypointované a hojně se v nich pracuje s ironií či víceznačností. I prostá a obyčejná věc nebo činnost někdy v autorově výkladu získává obecnější platnost, ať to jsou akvária, nebo obložený chlebíček, v němž jako by šlo o to, uložit na jediný krajíc celý svět. Najít se na něm prý dají všechny vlastnosti, jaké bychom si přáli mít: „Chytrost (šikmý řez pečivem), předvídavost (použití tučné veky, kterou neproteče obsah chlebíčku, najmě majonéza), šikovnost (schopnost vyrobit ze sardelové pasty růži a z uheráku ozdobný kornout).“

Jedna z kapitol, které jsou zcela neironické a upřímně obdivné, je pak věnována zdejším hasičům, v nichž autor vidí rozhodující složku zdejšího spolkového života. Fyzicky tedy zachraňují životy jednotlivých lidí, ale obrazně i celých komunit: „Jako by často vylidňujícím se místům mimo centra dění tak jako při nehodě opakovaně z úst do úst dodávali kyslík a nutili je dál žít.“

V rozhovoru s Lucií Výbornou autor přiznal, že ne všechny české výjimečnosti se do knihy dostaly v podobě samostatných textů. Například u tématu kremace autor „narazil“ na svůj tvůrčí strop; hlavním kritériem totiž bylo psát laskavě a on nevěděl, jak tuto podmínku u žehu splnit. Takže se jen letmo mihne v souvislosti s autorovým shrnutím, že se Češi málo stěhují. A pokud má jednou přijít konec světa, zastihne nás prostě doma: „Tam je všechno, v čem jsme dobří – naše hospoda, kde pijeme do dna jako nikdo jiný na světě, náš les, kde můžeme sbírat houby, naše řeka plná ryb a nejlepší síť turistických značek na celém světě. I po ní dřív nebo později dojdeme na Onen svět a skončíme v ohni. I v počtu kremací jsme světové jedničky.“

Psí život

Tesař také často staví na paradoxech a protikladech a v zájmu dosažení těchto efektů si realitu někdy poněkud upravuje. Například kapitola o psech je založena na rozporech: autor nikdy psa nechtěl, ale vždycky ho z různých příčin měl; i když je škála emocí, kterou psovi vnucujeme, obrovská, „pes na nás kouká a emoci má jedinou – navalte něco k snědku“. Což samozřejmě odporuje závěrům většiny současných etologů, ovšem psí psychologie není hlavním tématem knihy.

Rozhodně existují knihy, které soudobé Česko líčí pesimističtěji (Zemský ráj jen na pohled: Krutá pravda o Češích očima našich polských sousedů) nebo texty vědecky preciznější a hlubší (Malý český člověk a skvělý český národ: Národní identita a postkomunistická transformace společnosti). V případě Štěstí po česku nejde o žádný vědecký traktát, ale to neznamená, že by se z knihy laický čtenář nemohl leccos dozvědět o soudobé české společnosti, či dokonce nemohl najít povzbuzení víry v základní kontinuitu některých všedních typů chování, které mohou mít hlubší význam (jako obyčejné pletení). A navíc se přitom může i upřímně zasmát. Někdo nešvarům autorovy rodiny, jiný i sám sobě. 

Rozvoj italské mafie dává autor do souvislosti s podle něj brutálním přechodem od „feudalismu“ ke kapitalismu. Pod záštitou „minimálního státu“, který takříkajíc hledí jinam, si „podnikatelé s násilím“ přisvojovali kontrolu nad společností a postupně nahrazovali rodící se liberální moc i ve správě veřejného pořádku. Což neznamená, že by kapitalismus byl ze samotné své podstaty mafiánský. Záleží na politickém a právním prostředí, ve kterém se rozvíjí: „Pokud je tento rámec spravedlivý, pak se bude kapitalismus podílet na rozvoji společnosti; pokud je nezodpovědný nebo deregulovaný, pak se kapitalismus zvrhne v predátorství.“ Jeho představiteli přitom za určitých okolností mohou být i lidé považovaní za společenské či finanční elity.

Český antropolog rekapituluje důvody, které původní obyvatele Nové Guineje vedly ke kanibalismu. Někdy to byla touha po prestiži a zvyšování společenského postavení, jindy šlo o rituální činnosti spojené s přechodem mladých lidí do dospělosti či zkrátka touhu po pomstě. Někteří na znamení úcty konzumovali své zesnulé příbuzné. Obecně přitom nemluvíme o žádné výjimce: archeologické nálezy naznačují, že lidojedství provázelo lidstvo odpradávna. Případné návštěvníky ovšem Soukup uklidňuje, že soudobí Novoguinejci od těchto praktik již upustili: na většině míst ostrova asi nenajdeme jedinou tradiční kamennou sekeru, zato mobilní telefon je běžný...

Autor je spolupracovníkem redakce